Materiály a technologie

Specifika lepení „velkých“ formátů

ČTENÍ NA 7 MIN. | 31.8.2023

Pravděpodobně se shodneme na tom, že velkoformátové obklady jsou „in“. Otázkou je, co je vlastně velký formát? Obecně se říká, že všechny obklady, jejichž jedna strana je větší než 60 cm, je velký formát. Takovou velikost chce v dnešní době skoro každý, kdo nově obkládá. Jenže stále víc jsou populární i formáty označované XL respektive XXL. Tak například 160 x 320 cm. To už je pořádný kus obkladu. A vyrábí se ještě větší. Lepení takových materiálů není jednoduchá záležitost a tomu se budeme nyní věnovat.

Je třeba říci, že velkoformátové obklady mohou mít klasickou tloušťku, dále jsou tenkovrstvé, nebo naopak silnovrstvé. Tenkovrstvé obklady bývají označované jako „Slim formáty“ a mají tloušťku od 3 do 7 mm. Mohou být na rubové straně opatřeny výztužnou tkaninou, která eliminuje riziko pnutí při manipulaci a zatížení. Někteří výrobci doporučují, aby se formáty tloušťky 3 až 3,5 mm lepily na stěny a od 4 do 7 mm na podlahy. Standardní tloušťka obkladu je mezi 8 až 12 mm a vše ostatní navíc je už silnovrstvý formát. Asi nikoho nepřekvapí, že právě Slim XXL formáty jsou dnes moderní a žádané. Ono to má svou výhodu, protože jejich hmotnost je podstatně nižší a jejich nízká tloušťka umožňuje při rekonstrukcích jejich lepení na stávající obklad. Nevýhodu je složitá manipulace zejména na stavbě.

Rovinatost, pevnost a soudržnost

Před vlastním lepením velkoformátového obkladu je důležité náležitě připravit odpovídajícím způsobem podklad. Je-li cementový, věnujeme pozornost tomu, aby byl soudržný a stabilní. Pozor u anhydritového podkladu. Pokud bychom použili cementové lepidlo, pak je zapotřebí povrch pečlivě napenetrovat, neboť musíme chemicky oddělit „sádru“ od cementového lepidla. Kdybychom tak neučinili, hrozí riziko vzniku chemické reakce a posléze i k narušení spoje. Obecně platí, že největším problémem při lepení velkých formátů je zbytková vlhkost podkladu. Oříšek je v tom, že spáry bývají u velkoformátových obkladů velmi malé – zhruba pod 1 % plochy – a proto má vlhkost jen velmi omezenou možnost odvětrávat. Dříve měl obklad rozměr 30 x 30 cm a spára byla široká minimálně 3 mm. Ale dnes je tomu jinak. Jestliže by podklad nebyl perfektně vyzrálý a vyschlý, mohlo by dojít při následném vysychání a smršťování podkladu k vzniku mikrotrhlin. Zpočátku nejsou tyto mikrotrhliny vidět, ale později vedou k praskání střepu, který, jak již bylo zmíněno, je zejména u formátů XL a XXL velmi drahý a tudíž oprava problému nákladná. Důležitá je také dokonalá rovinatost, proto se u velkých formátů povrch podkladu srovnává velmi jemnou samonivelační stěrkou. Anhydritový podklad musíme prakticky vždy přebrousit tak, až jsou vidět zrna pojiva, abychom měli jistotu, že povrch bude splňovat všechna uvedená kritéria.

Pozor na rub obkladu a na manipulaci

Je-li povrch podkladu kvalitně připravený, pak před lepením zbývá ještě zkontrolovat rubovou stranu obkladu, která může mít z výroby povlak – mastek – jenž vzniká při vypalování. Při lepení by se totiž namočil a „zmýdelnatěl“, což by vedlo k separaci lepidla s nepříjemnými následky. Řešením je obklad předem očistit – například prostředkem Ultracare Multicleaner. Při manipulaci tak velkých formátů, jako je například již zmíněný 160 x 320 cm, se používají vakuové přísavky nejmodernější generace. Přísavky mají displej a jsou tak chytré, že umožňují přesně nastavit, jak velká přídržnost je potřeba. Záleží na tom, jaký povrch obklad nebo dlažba má a jestli jej přenášíme svisle nebo naležato. Pomocníkem může být i speciální profesionální rám, ve kterém je obklad fixován, a který pomáhá jeho vyjmutí z přepravního boxu.

Řezání a lepení

V dnešní době existují na všechno velmi sofistikované přístroje a nástroje, takže obkladač, který má ve své výbavě speciální elektrickou brusku s vodicí lištou, to bude mít o mnoho jednodušší. Ne každý je však vybaven na té nejvyšší úrovni, nicméně bez vodicí lišty s přísavkami se nikdo neobejde. Vlastní řezání je jedna věc a druhá je zlomení střepu, což vyžaduje značnou zkušenost, aby nedošlo k odštěpení na nesprávném místě. V místech, kde bude procházet instalace je zapotřebí udělat otvor. Aby se snížilo napětí a eliminovalo se riziko prasknutí rohu, musí se rohy budoucího otvoru navrtat.

Pro vlastní lepení velkých obkladů je nesmírně důležité vybrat správné a kvalitní lepidlo. Mělo by to být lepidlo, které se vytvrzuje chemickým vázáním vody, protože jak jsme již zmínili, vlhkost je při lepení obkladů a dlažby problém. Při lepení velkého formátu potřebujeme, aby lepidlo vyzrálo i uprostřed dlažby. Lepidla jsou zařazována do dvou tříd podle příčné deformace (S1 respektive S2), ale také do několika tříd podle svého chemického složení (receptuře). Pro zajímavost: klasické základní lepidlo má prakticky nulový průhyb, zatímco vysoce deformovatelné lepidlo má průhyb 5 mm a deformovatelné od 2,5 do 5 mm. Je to vlastnost, která nám v podstatě definuje do jaké míry je dané lepidlo schopno eliminovat pnutí mezi roztažností podkladu a vlastního obkladu. Firma Mapei, která patří v tomto oboru na špičku, doporučuje u velkých formátů lepidlo ve třídách C2 S2. Výhodná jsou lehčená lepidla řady Ultralite, která se vyznačují nižší objemovou hmotností a krémovou konzistencí. Tato „krémovitost“ usnadňuje řemeslníkovi práci, protože lepidlo se výborně nanáší, drží dobře zub a otisk je na rubové straně dokonalejší a tím dochází k lepší přídržnosti. Snížená hmotnost usnadní samozřejmě i manipulaci. Lepidlo se nanáší metodou Buttering Floating, to znamená na podklad i rub obkladu. Co je však důležité – nanášet na obě plochy ve stejném směru. Dobrým pomocníkem je kvalitní ozubená stěrka. Na trhu je například stěrka se zkosenými zuby pod úhlem 45 °, nebo má jeden zub menší a druhý větší, který je odskočený. Nanášení lepidla je pak snazší. Ještě jedna poznámka k výběru lepidla. Velkoformátový obklad je drahý, zatímco stavební chemie stojí maximálně 10 % z ceny celé investice, proto je diskuze o tom, zda volit kvalitu nebo ne, úsměvná. Co lze jednoznačně doporučit: používat stavební chemii od stejného výrobce, pak má řemeslník výrazně větší záruku, že všechny komponenty budou mezi sebou správně fungovat. Výběr lepidla ovlivňuje také skutečnost jaký materiál se lepí a kde se lepí (například v exteriéru musí být vždy mrazuvzdorné lepidlo). Ostatně většina výrobců keramiky vždy u svého výrobku doporučuje druh lepidla na ten konkrétní obklad. A tímto doporučením je dobré se řídit. Při pokládce velkých formátů se používají nivelační systémy pro dorovnání. Jsou bud klínové nebo maticové. U klínových se do spáry vloží spona a pomocí klínu vloženého do spony se vzájemně vyrovnají sousedící dlaždice. Šířka spony se řídi podle toho jaká bude šířka spáry. Obkladači používají také tzv. maticový systém, u kterého je spona ve tvaru šroubu a řemeslník dotahuje šroubovou matici. Když lepidlo zatvrdne, obkladač zbytek spony/šroubu odstraní gumovou palicí.

Spárování je finále

Nalepený obklad nebo dlažbu je zapotřebí vyspárovat. Ve velké míře se používají spárovací hmoty na bázi cementu, ale pravdou je, že v současné době je vytlačují epoxidové spárovací hmoty. Mají své zajímavé výhody. Lépe a dlouhodobě drží, mají sníženou nasákavost, jsou chemicky odolné, dobře se čistí a jsou barevně stabilnější. Nevýhodou je samozřejmě vyšší cena.