Martin Trčka je úspěšný český jachtař, účastník dvou Olympijských her v Athénách a Pekingu, několikanásobný mistr České republiky ve třídě Laser, účastník legendárního závodu Sydney to Hobart Yacht Race a mistr světa ve třídě Devoti One. Krom toho také ale vystudoval ekonomiku a management na stavební fakultě ČVUT v Praze. Není úplně náhoda, že sedíme v Minipivovaru Most, který společně se svým společníkem Martinem Kulíkem postavil a zprovoznil v roce 2020, tedy v těžké době covidu. Námořnímu jachtingu se Martin Trčka věnuje stále, ale současně ho lákají další stavařské projekty.
Jak jste se vlastně dostal k jachtingu?
To je taková rodinná tradice. Můj děda zakládal první jacht klub v Dřínově, dnes je to Lom Československé armády, který se snad ale bude opět zaplavovat, a otec v jachtaření pokračoval už v YC Baník Most. Jachting jsme tedy měli hluboce zakořeněný v rodině. Začínal jsem asi jako každý na malé lodi Optimist. Tehdy jsem dělal takový dvoj-sport, v létě jachting a v zimě lyže. Za komunismu jsme do zahraničí jezdit nemohli, maximálně do východního Německa a čas od času na mistrovství Evropy nebo světa. V přelomovém období mých 15 až 18ti let jsem se na jachting nevykašlal, ale měl naopak ambice posunout se někam mnohem dál. Snil jsem o velkých závodech a námořních lodích. Když jsem byl na gymnáziu, přišla revoluce a s ní nové možnosti.
A dotáhl jste to až na Olympiádu…
Měl jsem štěstí, protože v době, kdy jsem dorůstal do dorosteneckých tříd, což byla tehdy Evropa a Finn, přišla zcela nová třída Laser, což byla loď „one design“, kterou vyrábí jeden výrobce pro všechny. Jachting je hodně technický sport a jeho vývoj stojí obrovské peníze, což je také příčinou velkých rozdílů. Proto také čeští jachtaři, na rozdíl od tradičních zemí jakými jsou Anglie nebo Francie, mnoho let tahali za kratší konec provazu. Lodní třída Laser ale tyto rozdíly smazala, protože techniku musel mít každý stejnou, a tak se ukázalo, co v každém z nás opravdu je. Moje první příprava na Olympiádu v Sydney nedopadla úspěšně a to byla podle mého vlastně příčina, proč jsem se jachtingu věnoval nakonec poměrně dlouho.
Ale nakonec jste reprezentoval Českou republiku na dvou Olympiádách…
Ano, bylo to v Athénách a v Pekingu. Připravoval jsem se ještě i na Londýn, ale tam už jsem se nedostal a začal se věnovat profesionálnímu jachtingu.
Co si pod tím mám představit a jak takový jachting funguje?
Já se na Olympiádu připravoval pokaždé v Austrálii, a to hlavně v zimě, kdy se tam jezdí jeden z nejslavnějších závodů na světě Sydney to Hobart. Díky této shodě okolností jsem mohl nakouknout do zázemí závodu a získat nějaké kontakty, které se nakonec staly stěžejní pro moji kariéru v profesionálním námořním jachtingu. Funguje to tak, že určitá parta lidí závodí pro různé týmy a když máte to štěstí, stanete se součástí téhle velké jachtařské rodiny. Na začátku začínáte jako trimer, to znamená člověk, který nastavuje plachty, aby loď plula rychleji. Čím jste starší, tak se posouváte na důležitější pozice. Nakonec jste ten, kdo nad tím vším má dohled a sám si vybíráte nové členy posádky.
Pokud vím, seděla vám nejvíc role taktika, že?
Když jsem se dostal obecně na pozice, kterým říkáme „braintrust“, čili tvůrčí, dělal jsem nejčastěji kormidelníka nebo stratéga – taktika. Na některých lodích tyhle pozice ale splývají v jednu. Já měl velkou výhodu, která vyplynula z mých příprav a účastí na Olympijských hrách. Každoročně jsem trávil zhruba 340 dní na moři a absolvoval třeba tisíc startů. Právě starty jsou u jednodenního nebo u dvoudenního závodu strašně důležité, protože rozhodnou o tom, jaký budete mít vítr v příštích hodinách.
Jakého úspěchu si ceníte nejvíc, a které moře je podle vás nejnáročnější?
To nejde jednoduše říct. Jako mladý jsem snil o tom, že se zúčastním závodu jako je Sydney to Hobart, což se mi podařilo. Chtěl jsem se dostat i do závodu Volvo Ocean Race kolem světa, ale to se zatím nepovedlo. Ale je pravda, že Olympiáda je v životě sportovce nezapomenutelná záležitost, takže asi byla vrcholem. K vaší druhé otázce - každé moře je něčím specifické a náročné. Například Středozemní moře je poměrně klidné, ale zase se tu míchají různé systémy počasí a je velmi náročné z pohledu správné volby strategie. Naopak při závodě Sydney to Hobart soupeříte s obrovskými vlnami, které vznikají když jde proud proti větru ze severu.
Co jste si z jachtingu přinesl do stavebnictví?
Provázanost je velmi vzdálená, ale jedno je společné – team management. V obou případech existují krizové situace a vy jste zodpovědný za jejich vyřešení.
Kdy jste se vrátil ke stavebnictví a jak?
Vlastně díky jachtingu. Stavební společnost RODOP mne částečně sponzorovala a také provozovala jachting. S majitelem Martinem Kulíkem se známe proto mnoho let a bylo nakonec logické, že jsme začali spolupracovat i v tomto oboru. Ještě připomenu architektonické studio ADR, které projekty pro RODOP navrhuje. Minipivovar Most, ve kterém nyní sedíme, je naším společným projektem.
Budete se stavařině věnovat i v budoucnu? A co jachting?
V současné době chystáme rozšíření této budovy, ale pak bych šel rád zase o dům dál a postavil něco dalšího. Most má podle mého názoru velký potenciál a spoustu příležitostí pro nové věci. S námořním jachtingem zatím nekončím. V této sezóně mne čeká mistrovství světa na Sardinii s týmem HEBE a na lodi Melges 24, které bych rád dotáhl do vítězného konce. A samozřejmě evropský pohár zakončený mistrovstvím Evropy v Chorvatsku.
Děkuji za rozhovor
i.s.
Vegetační střechy, někdy nazývané také jako zelené nebo ozeleněné, jsou střechy pokryté vrstvou živých rostlin, jako...
Jsme na začátku roku 2024. Stavebnictví má za sebou těžké období a je otázkou, zda tento rok bude lepší, či nikoliv....
Starý známý dotační program Nová zelená úsporám (NZÚ) prošel v roce 2023 výraznou proměnou. Ke klasice, dnes...
