Letem světem BigMatem

Petr Janda, český porotce v soutěži BigMat International Architecture Award 2023

ČTENÍ NA 7 MIN. | 21.4.2023

Prestižní mezinárodní architektonická soutěž BigMat International Architecture Award 2023 na své vítěze teprve čeká, neboť projekty lze registrovat až do 27. dubna tohoto roku. Podle výsledků a počtu architektů minulých ročníků lze usuzovat, že účast bude nejen pestrá, ale že se můžeme těšit na skutečně zajímavá architektonická díla. Je dobře, že česká stopa byla vždy dobře vidět a věříme, že tomu nebude jinak ani letos. Jedním z nejúspěšnějších českých architektů, kteří se této soutěže zúčastnili, je Petr Janda, který naposled získal národní cenu v roce 2021 za projekt Revitalizace pražských náplavek Rašínova a Hořejšího nábřeží. Petr Janda byl vzhledem k jeho úspěšnosti organizátorem osloven, zda by se tentokráte nestal porotcem letošního ročníku. Tak se stalo a my jsme se za Petrem Janou vypravili, abychom se dozvěděli, jak se na soutěž připravuje a co v letošním roce očekává.

Vzhledem k tomu, jak bohaté máte zkušenosti s architektonickými mezinárodními soutěžemi, jak hodnotíte postavení a význam soutěže BigMat International Architecture Award´23“?

BigMat International Architecture Award si během své relativně krátké existence vybudovala pevnou pozici na mezinárodním scéně i v rámci zúčastněných zemí. Já na ní oceňuji konzistentní kvalitu organizace, kterou si drží od prvního ročníku 2013 (velké díky patří architektům, kteří za její kvalitou stojí, tedy prezidentovi soutěže Jesúsovi Aparicio a tajemníkovi Jesúsovi Donaire). Hodnotím srozumitelnost, s jakou dokáže zprostředkovat interakci mezi realizacemi z našich zemí a architektonicky silných zemí jako je Španělsko, Portugalsko, Francie, Itálie či Belgie, a v rámci vyhlašování výsledků také dialog mezi architekty a účastníky galavečera v intenzivním kontaktu s veřejností. Podstatnou hodnotou je také absolutní nezávislost poroty na titulárním partnerovi přehlídky a nízkoprahovost pro maximální šíři přihlášených prací plynoucí z nepožadování poplatků za účast a v neposlední řadě také finanční ceny pro vítěze, v čemž je tato přehlídka mezi ostatními architektonickými událostmi poměrně raritní výjimkou.

Této soutěže se pravidelně zúčastňují také čeští architekti, získávají ocenění, ale hlavní cena jim stále uniká. Čím si to vysvětlujete?

Důvody vidím v zásadě dva. Jedním z nich je malé množství mezinárodně konkurenceschopných realizací v naší republice. To lze přičíst zejména aktuální situaci v Čechách označované za legislativní blackout, kdy postavit aspoň trochu ambiciózní stavbu, je díky hypertrofovanému schvalovacímu řízení natolik časově náročné a pro architekty sebedestruktivní, že o to většina autorů už ani neusiluje. Druhým a neméně závažným důvodem je absence české architektonické diplomacie v mezinárodním kontextu, což lze označit za dlouhodobou Achillovou patu rozpoznatelnosti české architektury v zahraničí. Vzhledem k tomu, že většina západních zemí si důležitost kulturní a architektonické diplomacie uvědomuje a věnuje se v diskuzích aktivní interpretaci národních architektur, nemáme pak mnoho šancí být vůbec zaznamenáni. U nás se ale spíše spokojujeme se zlepšujícím se průměrem, popřípadě se rovnou chlubíme pouze kvantitou. Nedokážeme interpretačně využít sílu národní identifikace, která je ve oceňovaných realizacích obsažena. To je velká škoda, jelikož v zahraničí naše úspěchy znají a dokázali by nás skrze ně přečíst mnohem lépe než jen skrze reklamní slogany jako „Česko země příběhů“ a podobně. Architektura je základním stavebním kamenem našeho kulturního kapitálu čitelným pro nejširší veřejnost. Vytváří naši identitu a umí nás ukázat nejen jako zemi památek, ale i jako zemi s moderním celospolečenským uvažováním a mezinárodním přesahem.

Co bude pro Vás zásadním kritériem při hodnocení přihlášených návrhů?

Při porotování se budu řídit svou intuicí a také budu představené stavby pečlivě zkoumat a pokusím se navnímat všechny jejich přidané hodnoty. K čemu naopak při hodnocení přihlížet nebudu, je v posledních letech výrazně nadhodnocované zohledňování kvalit, které jsou implicitní už v zadání řešených úloh a sledují nějaký populární nebo politizovaný trend. To neznamená, že nebudu vnímat, pokud bude stavba zároveň skvělou symbiózou svého provedení s atraktivním zadáním, jen prostě budu stavby hodnotit komplexně a nebudu upřednostňovat např. dřevostavbu se solárními panely před celostně lépe promyšlenou a provedenou stavbou realizovanou ze železobetonu nebo skla a oceli. Zároveň nebudu váhu předložených děl propojovat s váhou jmen jejich autorů, jak je dnes často zvykem, a budu se snažit hodnotit dílo a jeho kvality, nejen proklamace, které jej rámují. A, což se v Čechách příliš nenosí, ocením také odvahu a vizionářství, ideálně vybalancované k současnosti i nadčasovosti.

Když pohlédneme do historie a na zajímavé či výjimečné vítězné návrhy, je podle Vás česká architektura schopná uspět i ve světovém měřítku? Je třeba na něco poukázat, na co můžeme být pyšní, nebo čím se chlubit?

Z osobní zkušenosti vím, že konkurenceschopní ve světovém měřítku být umíme, i když je to spíše výjimečné v záplavě u nás vznikající generické architektury vyhovující dnešní pohodlné době. Co je ale mnohem důležitější: nesmíme o toto srovnávání s mezinárodní úrovní přestat aktivně usilovat a rezignovat na něj předem. Musíme se o udržení kroku se současným světem stále snažit. A nemyslím tím import „světovosti“ skrze zahraniční jména, kterými se dnes hraje jako s figurkami na šachovnici. Jde o to, co můžeme nabídnout světu my, tak jako ve všech etapách naší historie. Tedy autentickou architekturu s nežánrovými limitacemi a univerzální výpovědní hodnotou propojující architektonický koncept s jeho přesvědčivě realizovaným naplněním. K tomu je ovšem třeba o vznik nevšední architektury usilovat, nepletichařit a neztratit víru v otevřené prostředí. O to musíme stále pečovat, třeba také prostřednictvím katarze a zamyšlením se nad současným stavem. A ponechat naději i nastupujícím generacím architektů, neblokovat jejich odvahu a experiment, a umožnit jim budovat veřejnoprávní projekty. Zúčastnit se dnes u nás soutěží o návrh bez různých „sňatků z rozumu“ je prakticky nemožné, pořadatelé vás do dalšího kola zúžených soutěží, které postupně obsadili všechna důležitější soutěžená témata, nevezmou. Přitom je snadno čitelné, že k autentickým a objevným řešením, která pak mají dále šanci nezapadnout i v zahraniční konkurenci, obvykle vedou výsledky soutěží otevřených a anonymních nebo iniciační práce mladých architektů, kteří hledají neotřelé cesty a nesází na pomrkávání na porotu rozpoznatelným stylem. Odklon od otevřeného přístupu směrem k sázce na jistotu „dobrého průměru“ vede k deziluzi nastupující generace i v lokálním měřítku. To se podprahově děje již několik let a bohužel začíná být cítit ve ztrátě naděje a obavách o budoucí uplatnění již mezi studenty v architektonických školách. Jednoduše by se dalo říci, že pyšní můžeme být jen na to, v čem nepodvádíme, podvedeme totiž vždy jen sami sebe a své prostředí. Chlubit se budeme moci, až si to uvědomíme.

Můžete říci, že v některé zemi na světě jsou v architektuře progresivnější, pokrokovější než kdekoliv jinde?

Progresivita v architektuře není vymezitelná geograficky, je to spíše otázka určitého typu uvažování. Zároveň je poměrně neuchopitelné, co je vlastně v dnešní době progresivní a pokrokové. Na toto téma by šla uspořádat obsáhlá konference, kde by se několik dní intenzivně diskutovalo bez jednoznačného závěru. Je progresivní technologické vizionářství nebo naopak introspekce společenských strategií („nově“ i třeba teorie nerůstu) promítnutá do architektury? V takto komplexních tématech dotýkajících se celospolečenského dění je cenná spíše diverzita přístupů a v mezinárodním měřítku dnešního globalizovaného světa interakční přenos umožněný sdílením zkušeností prakticky z minuty na minutu prostřednictvím mnoha mediálních kanálů virtuálního propojení internetem. Nějaký dílčí vrchol vnímatelný jako progresivní událost tak vyhřezne každou chvíli, ať již v Asii, latinské Americe, severní Evropě nebo třeba i na Arabském poloostrově. A je dobré je průběžně sledovat a snažit se vyhodnocovat jejich záměry a metody směrem k našemu prostředí. O jejich smysluplnosti a historické roli rozhodne až čas a jeho plynutím způsobená evaluace. Architektura je totiž „svědectvím své doby“ vždy až zpětně, nelze dnes říci, která ze strategií bude funkční a která zanikne, je třeba dát šanci všem, které si ke svému vzniku nenárokují neadekvátní destrukci dříve vybudovaných hodnot. Progresivitu v architektuře pak lze číst navzdory datu jejího vzniku a lze tak vedle sebe vnímat jednotlivé činy napříč staletími. Pro mě je nejprogresivnějším přístupem ten, který dokáže zanechat rozpoznatelnou stopu, vytvořit živou a funkční událost a pospojovat všechny své vrstvy včetně vsazení do historického kontextu.

Co očekáváte od letošního ročníku BigMat International Architecture Award´23?

Snažím se spíše těšit než očekávat. Porotovat půjdu s nadějí, že se do přehlídky přihlásí co nejkvalitnější a nejinspirativnější stavby a doufám, že některé z nich uvidím poprvé.

Děkuji za rozhovor, rád bych skončil výzvou všem autorům, ať své realizace do přehlídky přihlásí!

i.s.